8. den 26.6. Shangrila

K snídani opět pancakes, balení a odjezd z TLG. Čekala nás cesta do Shangrily. Po cestě jsme se zastavili u průzračných jezírek Baishuitai pokračovali dál k „bájnému městu“. Shangrila se totiž původně jmenovala Zhongdian. Čína se ale čistě z marketingových důvodů rozhodla město přejmenovat a využít toto kultovní místo. Průvodkyně nám potvrdila, že cílem je místo turisticky maximálně vytěžit.



Loučení s TLG

Baishuita



Uličky v Shangrile

Náš hotel v Shangrile

Po 4 hodinách jízdy jsme dorazili do města a našeho hotelu. Při obědě jsme konečně vyzkoušeli i místní specialitu jačí sýr s medem. Myslím, že chutnal jenom RomanoviJ. Po rychlém obědě jsme měli asi hodinovou okružní cestu po náhorní planině, která se rozprostírá okolo města ve výšce cca 3100m. Tady jsme se pokusili i o foto s jakem, ale žádné nevyšlo, je vidět, že ještě nebyli připraveni na české turisty. Večer jsme si prošli centrum, místní chrám, koupili nějaké předražené suvenýry a v osm hodin jsme sledovali, jak místní tancují na hlavních náměstích místní tance. Hudební podklad se Jirkovi a Romanovi tak zalíbil, že si hned šli koupit cd do místního music shopu.



Umělecké foto s naší průvodkyní

Pohled na budhistický chrám v noci

Budhistický chrám

Místní pochoutka jačí sýr s medem

Pro místo večeře jsme si vybrali restauraci, která nabízela tradiční tibetský hot pot, neboli vytvoř si polévku v kameninovém hrnci a hoď si tam co uznáš za vhodné. Nás bohužel hot pot moc neuchvátil, protože Tibeťané tam hází dost podivné ingredience lunchmeat, tlusté jačí maso atd. Takže jsme vyjedli, co se dalo a pokračovali „standardní“ servírovanou stravou.

Tance na náměstí Shangrily

Hot pot večeře

Ve 22h se s námi průvodkyně rozloučila s tím, že ji máme zavolat, až půjdeme na hotel (myslela si, že netrefíme zpátky). Po jejím odchodu se k našemu stolu doslova přilepila lokální servírka (samozřejmě v kroji) s jediným cílem opít nás a co nejvíce zvýšit tržbu podniku. Hloupé od ní bylo, že si k tomu vybrala pivo, které ještě ke všemu stálo cca 30CZK. O dvě hodiny později už chudák holka nemohla ani mluvit (anglicky stejně znala jenom tři slova) o chůzi ani nemluvě. O to vtipnější bylo, když se po půlnoci objevila opět naše průvodkyně, která tušila, že jsme se stali „obětí“ místní restaurace. Následně proběhla velmi krátká konverzace mezi průvodkyní a servírkou, po které se servírka rychle rozloučila a odpotácela se směrem k záchodu.